Na úřadech jsem si připadala jako otravný hmyz

Manžel zemřel, když byl na horách s kamarády. Měl dobrou kondici, po horách chodil rád. Když mi jeho přítel volal, co se stalo, myslela jsem, že si dělá legraci. Jenže tak pitomou legraci by si nedělal. Petr prostě zemřel, v noci, ve spánku, na horské chatě. Večer předtím prý kamarádům říkal, že se necítí dobře, že si jde lehnout. Nevečeřel, nedal si s nimi panáka, šel spát.

Chtěla jsem zjistit, co přesně se stalo. Volala jsem do nemocnice, ze které byl lékař, který přijel na místo. Vypátrala jsem ho, ale řekl, že mi nemůže podat informace. Vyžádala jsem si pitevní zprávu, ale řekli, že mi ji zatím dát nesmějí, že mám počkat.  A že si to můžu zjistit na zdravotní pojišťovně nebo si prý informace má vyžádat praktický lékař.

Jenže já nevěděla, ke komu Petr chodil. Obávám se, že u lékaře nebyl řadu let.  Jela jsem na pojišťovnu, předložila tam Petrovu kartičku, vše jim vysvětlila. Řekli, že mi jméno lékaře, ke kterému Petr chodil, sdělit nemohou, že jde o ochranu osobních údajů. Byla jsem jako posedlá, chtěla jsem zjistit, proč přesně umřel. S odstupem mi dochází, že to bylo v podstatě jedno, prostě už nebyl a já měla před sebou spoustu důležitých věcí k vyřizování. Jenže já se upjala na to jediné, možná jsem tím chtěla vše ostatní odsunout. Nakonec pomohli Petrovi kamarádi, dokonce se jim přes známého lékaře podařilo vypátrat, že šlo o mrtvici.

První týdny jsem běhala z úřadu do úřadu a pořád jsem chtěla něco vyřizovat. Mít všechno to úřadování, které smrt blízkého člověka přináší, co nejrychleji za sebou. Jenže bizarních situací přibývalo. Petrovi chodila doporučená pošta. To už jsem měla jeho úmrtní list. Šla jsem s ním i jeho občankou na poštu. Přesto mi dopisy odmítali vydat. Prosila jsem, ať mi aspoň řeknou, kdo dopisy posílá. Pošťačka mi pak pošeptala, že to je z pojišťovny. Měla jsem strach, zda je vše v pořádku, tak jsem znovu na pojišťovnu jela. Řekli mi tam, že mi nemohou sdělit, zda a co manželovi píší.

Ty absurdity, nekonečný boj s úřady, neustálé odmítání a zbytečné cesty  mě tak vyčerpaly, že jsem se na všechno vykašlala. Přestala jsem věci vyřizovat. Začala jsem dělat mrtvého brouka. Seděla jsem doma, pak jsem i přestala zvedat telefon.  Přijela sestra a vynadala mi, že mám schránku plnou pošty, že tam může být něco důležitého. Začalo mi to být jedno. Ztratila jsem sílu. Prostě jsem se s odstupem času zhroutila.

Obvodní lékařka mě poslala k psychiatrovi. Kdyby mi někdo dříve řekl, že si nechám předepsat antidepresiva, vysmála bych se mu. Brala jsem je tři roky. Díky nim jsem byla schopná zase fungovat, věci vyřizovat. Výhoda byla v tom, že Petrovi přátelé se na mě nevykašlali. Někteří z nich už zemřeli, ale s některými jsem stále v kontaktu.

Děti nemám, jen sestru a její rodinu. Snažím se žít aktivně, mám pejska, jezdím s ním na výlety. Ale nikdy nezapomenu na to, jak někteří lidé na úřadech dovedou být bezcitní, neochotní, jak se nejsou schopni vcítit do zoufalství ženy, která ztratila muže a musí přitom vyřizovat spoustu věcí. Možná za to nemohou, třeba je tak nastavený celý systém. Ale připadala jsem si jako otravný, nepotřebný hmyz.

Šárka, bývalá učitelka, (psáno ve věku 75 let, deset let po smrti manžela)