Začali za mnou chodit manželovi klienti a chtěli vrátit peníze
S manželem jsme prožili těžké časy. Náš syn zemřel po dlouhé nemoci, když mu bylo dvacet dva let. Dcera bojovala se závislostí na drogách. Některé vztahy katastrofy rozdělí, ten náš zpevnily. Poslední roky jsme vlastně žili jeden pro druhého, dcera o nás nejevila zájem.
Můj muž byl architekt, měl kancelář společně se svým kolegou, spolu s ním tam pracovali ještě mladší kolegové. Dařilo se jim a manžel nepřestal pracovat ani poté, co by si mohl dovolit jít do penze. Žili jsme si dobře, ale občas jsem si uvědomovala, že jsme na světě sami, že nemáme rodinu, vnoučata.
Jednoho dne u mě doma zazvonili policisté, doprovázel je jeden manželův kolega. Věděla jsem, že je zle, jen co jsem otevřela dveře a viděla je. Ty chvíle mám jako v mlze, až později mi došel význam slov, které mi říkali. To už u mě byly ženy manželových kolegů, přišla i sousedka. Asi jsem se psychicky zhroutila, já vlastně ani nevím.
Manžel zemřel při autonehodě, kterou nezavinil.
Musím říct, že mi manželka jeho společníka z firmy hodně pomáhala. Chodila za mnou, nosila mi jídlo, nabízela mi psychickou podporu, zařídila pohřeb.
Když začalo dědické řízení, vypadalo vše jednoduše. Kontaktovala jsem dceru, dohodly jsme se, že zůstanu dál bydlet v našem domě a že jí dám nějaké peníze. Chovala se velmi rozumně, vlastně jsme se tím po letech sblížily. Začala mě navštěvovat a pochopila jsem, že sama lituje, že si v mládí zkazila život. Už drogy nebere, abstinuje, má práci, žije s přítelem, který má v péči dcerku a společně se o ni starají. Po této stránce jsem ráda, že vše dobře dopadlo.
Problémy nastaly, když začalo vypořádávání majetkových poměrů ve firmě. Každý z manželových kolegů mi říkal něco jiného. Jeho společník přišel s tím, že firma má různé úvěry, za které ručí společně s mým mužem a že se musíme domluvit, jak to bude dál s jejich splácením. Do toho mě začali kontaktovat klienti manžela, pro které soukromě dělal nějaké projekty. Dva přišli s tím, že mu dali zálohy ve výši několik desítek tisíc a chtěli je vrátit, když projekt ani stavba nebyly realizovány.
Po manželovi mi zůstaly peníze, dům, auto i chata. Nežiju si špatně, ale vůbec jsem nevěděla, co si počít s požadavky těch lidí. Nechtěla jsem zůstat nic dlužna, tak jsem jednomu pánovi dala čtyřicet tisíc, které žádal. Poté mi řekl jeden z manželových kolegů, že jsem to neměla dělat, že práce pro dotyčného částečně udělána byla, že mě podvedl, že na celou částku nárok neměl. Vůbec jsem tomu nerozuměla a začala jsem mít strach.
Navíc začaly neshody i mezi manželovými kolegy, vypadalo to, že se jejich firma rozpadne.
Nakonec jsem si zaplatila advokátku. Prostě jsem zašla do nejbližší advokátní kanceláře a poradila se. Stálo to hodně peněz, ale ubyly mi starosti. Paní doktorka za mě vše řešila, se všemi jednala. Dala jsem jí svou důvěru, ona rozhodovala, čí požadavky na vrácení peněz jsou oprávněné a čí ne, jednala i s manželovými kolegy. Bylo to dobré rozhodnutí, i když částka, kterou jsem jí zaplatila, byla vysoká. Ale na co mi už budou peníze, důležitější je pro mě klid. Byla jsem s její prací spokojená.
Manžel mi chybí, nejvíce, když jsem sama na naší chatě. Měl to tam moc rád. I když je to už sedm let, co tady není, často mu pořád zapaluju svíčku u lavičky pod stromem, na které rád sedával. A uvědomuju si, jak hodně v životě pro mě dělal, že pracoval i v penzi, že mě finančně zabezpečil a teď můžu vést život bez finančních starostí. Ale všechno bych dala za to, aby tu byl se mnou.
Vlasta, 74 let (ovdověla v 67 letech)