Po smrti manžela a odchodu do penze jsem začala dělat rodokmen rodiny

Ovdověla jsem v necelých 55 letech. Manželovi ve stejném věku lékaři sdělili hroznou diagnózu a výhled na maximálně půl roku života. Trefili to s přesnosti asi na týden. I když byla smrt tedy očekávaná, konec byl hrozný a byla to velká rána.

V tu dobu jsem ještě pracovala. Zůstávala jsem v zaměstnání snad 14 hodin, nechtělo se mi domů, všude jsem ho viděla. Dokonce i z ložnice jsem se odstěhovala do dětského pokoje. Sice tam manžel už dlouho nespal kvůli pobytu v nemocnici, přesto jsem se budila a šmátrala, kde je. Často se mi také zdálo, že ho vidím v bytě.

Bylo to hrozné. Občas ke mně zašly děti, ale byly dost vytížené. Trvalo to hodně let, určitě více než tři roky, než jsem tak trochu otupěla. Ale pořád jsem na něho velmi často vzpomínala.

Odcházela jsme do důchodu v 58 letech, protože přesluhování u nás nebylo možné. Doma jsem se na počítači vrhla na vyhledávání předků do rodokmenu, který dělám dodnes. Stále přibývají digitalizované matriky a něco nového zjistím i přes obce, na facebooku, přes firemní rejstříky, přes správy hřbitovů apod. Dnes už mám hodně široký záběr: Našla jsem i vlastně skoro cizí, leč do rodu zapadající vzdálené potomky sourozenců prarodičů a praprarodičů. Je to velice zajímavá činnost a nepřipadám si zbytečná. Děti z toho mají radost.

Já jsem dnes po úrazu, před dvěma lety mě porazilo auto a mám trvalé následky, chodím o berli. Rodokmen mě moc baví a s některými vzdálenými příbuznýmy jsem v kontaktu přes mail nebo SMS, píšeme si. Je to bezva, zábavné. Když nejsem soustředěná na práci a je prohlížím alba s manželem, tak je to pořád smutné. Chce to činnost, na kterou se musím soustředit a přemýšlet.

Blanka, 71 let