Život s manželem byla pohádka

Když si začal stěžovat, že ho bolí záda, tak mu praktická lékařka říkala, že každého bolí záda - posílala ho na rehabilitace. To mu ale nepomáhalo. Lékařka asi vycházela z toho, že nebyl nikdy nijak nemocný a dobře vypadal. Z jejího pohledu nebylo tedy co řešit.

To, že je těžce nemocný, zjistil při náhodné kontrole na urologii na podzim v roce 2017. Lékaři mu nedávali žádnou naději, ale přesto bojoval a dodával odvahu nám všem. Dodnes má za to můj obdiv. Boj, který nechtěl vzdát, nakonec prohrál v září 2018.

Bylo to hrozné období, plné bolesti a trápení, dodnes o tom nedokážu mluvit. Nikdy by mě nenapadlo, že budu vdovou ve svých 59 letech. Po celou dobu mně podporovaly dcery a vnoučata, bez jejich podpory a pomoci bych to nezvládla. Jeho smrt stále ještě nemůžu vstřebat.

Psychicky jsem byla v takovém stavu, že jsem měla dvě možnosti - buďto vybalit všechny zbylé léky, které po něm doma zůstaly a skončit to, nebo žít bez něho, ale pro ty, co mě ještě potřebují. Rozhodla jsem se pro to druhé, ale není to nijak lehké.

Naštěstí stále pracuji, tak se snažím soustředit na práci. Mám ještě maminku, které bude 89 let, ta mě také potřebuje. Když mně někdy přepadne lítostivá nálada, tak se snažím volat kamarádkám, každý den mluvím s dcerami a vnoučaty a navštěvujeme se, ještě že není problém se s nimi kdykoliv spojit. Dodnes mám manželovu urnu doma, aspoň mám tak pocit, že je stále se mnou. Tolik mi chybí jeho přítomnost a jeho osobitý smysl pro humor. Život s ním byla prostě pohádka.

Ivana (napsáno v roce 2021, tři roky po smrti manžela)