Cítím se totálně opuštěná, můj muž by výjimečná osobnost

Vdovou jsem se stala před necelým měsícem, manžel náhle zemřel ve věku 49 let na infarkt. Neměl předtím žádné zdravotní problémy, v květnu bychom oslavili deset let společného života. Předchozí manželství jsem neměla hezké, po rozvodu jsem byla rozhodnuta žít sama, ale Jirka všechno změnil a já za to byla šťastná.

Během našeho manželství jsme spolu prožili hodně. Bylo to třeba propuknutí psychické choroby mého syna nebo nucené stěhování z našeho milovaného, ale ekonomicky neúnosného domu. Vždy jsme stáli při sobě, trávili jsme spolu každou volnou chvilku a i po deseti letech jsme se stále spolu koupali a měli si co říct. Četli jsme si myšlenky, dělali si překvapení. Samozřejmě jsme se dokázali i pohádat, ale nikdy nadlouho. Během hádky mi dokázal říct, že mě stejně miluje. Během práce jsme si volali, byli jsme jedna duše.

Děti nám odrostly, jsou samostatné. Syn vzhledem k jeho chorobě děti mít nebude a dcera bydlí v Praze, kde chce zůstat.

Nemám nic, cítím se totálně opuštěná. Mám sice dva psy, ale ti jsou staří a vím, že mne bude brzo čekat další loučení. Představa, že tady budu tolik let sama, mne deptá. Okolí má strach, že si sáhnu na život, nijak se netajím tím že bych chtěla umřít. Neudělám to, protože vím, že bych se dostala do pekla a ne za svým milovaným.

Teď nikam nepatřím, nový dům mi k srdci nepřirostl, ale byla jsem tady s Jirkou... Přesto budu muset dům prodat, protože ho sama neutáhnu. Měli jsme v plánu nějaké rekonstrukce, ale bez jeho platu to nedám. Takže mne čeká stěhování, ještě nevím kam, protože se mi vše příčí, jenom na to pomyslím - stáhne se mi hrdlo a brečím.

První dny jsem chodila ke kamarádce, teď už se mi nechce. Mám pocit, že je to o ničem. Navíc - když vidím jejich šťastnou rodinu, tak se cítím ještě hůř. Tak jenom doufám, že mi ze žalu pukne srdce a budu s ním. Vím, že tohle nikdy nepřebolí.

Můj muž byl výjimečná osobnost, kam přišel tak ho bylo slyšet, všichni ho měli rádi, byl mým ochráncem, rádcem. Na nástávající léto a na plno dalších jsme měli plno plánů, cestovali jsme po okolí, ale i po zbytku republiky. Kam se podívám, tam se mi vybaví nějaká vzpomínka.

Mého muže nelze nahradit ani částečně. Nevím, jak budu bez něj žít, v samotě, opuštěná. Stále nechápu, proč mi ho Bůh vzal.

Andrea (psáno ve věku 48 let)