Postupně jsem zjišťovala, co všechno měl manžel na starosti
Ovdověla jsem před třemi lety. Celý život manžel plánoval, jak v důchodu budeme žít v malém městečku, kde se narodil a měl malý domeček. Sotva odešel do důchodu, pustil se do rekonstrukce, abychom tu měli pohodlí. Podařilo se a nikdy jsme to mezi sebou neměli tak hezké!
Jezdili jsme po výletech, věnovali se koníčkům a těšili se z úspěšných, hodných dětí a krásných vnoučat. Konečně se manželovi splnil obrovský, celoživotní sen, cesta do Ameriky! Všichni jsme si z něj utahovali, že dělí svůj život na "před a po Americe"...
Nikdy nebyl nemocný. Ale v červenci si začal stěžovat, že ho bolí ruka. Obvodní lékařka vylučovala jednu diagnózu po druhé a jedna z verzí byla, že to může být od páteře. Objednala jsem tedy manžela na rehabilitaci a tam mu v srpnu udělali snímek páteře. V popisu bylo, že v plicích je útvar 13x10x7,5 cm velký. Asi jsme oba věděli, jak se věci mají...
V tu chvíli začalo osm týdnů bezmoci, hrůzy, falešných nadějí, běhání po doktorech, zoufalství. Každý další nález byl horší a horší a 5. října - přesně po osmi týdnech - manžel zemřel. Za celou dobu nemoci si ani jednou nepostěžoval, ani když měl silné bolesti. Nevztekal se, snažil se mě co nejvíc chránit. Ten poslední den, kdy jsme přijeli z ozařování domů, mi děkoval za hezkých 42 let, co jsme byli spolu.
Večer zemřel. Zemřel doma a nebyl na to sám. Byla jsem s ním, když přestal dýchat. Musím děkovat úžasné, empatické posádce záchranky, bratrovi, který žije padesát kilometrů daleko a do půl hodiny přijel a zařídil pohřební službu, dceři, která mi ho pomohla obléknout a synovi, který přijel, jak jen mohl. V okamžiku, kdy odjíždějící vůz Pohřební služby nedaleko domu přibrzdil a zablikal světly, jsem si uvědomila, že už se nikdy domů nevrátí.
Pak už je to všechno tak trochu v mlze, jen vím, že jsem ani moc neplakala, vyřizovala úřady a pozůstalost... Měla jsem štěstí, všichni byli milí a vstřícní. Jen pořádně brečet jsem nějak nemohla. Postupně jsem zjišťovala, co všechno Karel dělal a o čem jsem neměla tušení. Třeba sekat trávu... Jak, když sekačku nemám sílu nastartovat? Takových věcí bylo spousta, třeba puštění vody do dílny mě stálo osm tisíc - zapomněla jsem zavřít jeden kohoutek a přišla na to po třech dnech. Teprve po roce jsem našla odvahu vyklidit manželův šatník. V kapsičce jeho saka jsem našla svou fotku a konečně se stavidlo otevřelo a já brečela dva dny.
Teď, po třech letech už brečím jen tak jednou, dvakrát do týdne, nikdo o tom neví... Naštěstí mám koníčka, který mi v těch nejtěžších chvílích pomohl myslet na něco jiného, jinak bych to bez antidepresiv nezvládla.
Ivana (psáno ve věku 70 let, tři roky po smrti manžela)