Nejsem sama, nejsem opuštěná, jsem jen strašně smutná
Do důchodu jsme se fakt těšili. Manžel si ho už několik let užíval, ale když jsme v něm byli společně, bylo to fajn. Konečně jsme měli čas si užít dům, který jsme si postavili. Že má manžel nemocné srdce, to jsme věděli.
Na operaci byl před mnoha lety, chodil na kontroly k lékaři a cítil se celkem dobře. Zemřel, když si lehal do postele vedle mě. Záchranka přijela do pěti minut, ale srdíčko už nenaskočilo.
Půl roku, co následoval, jsem se nemohla vzpamatovat. Nebyla jsem sama - bydlí se mnou oba synové, mladší je tělesně postižený. Starší syn se mnou vyřizoval všechny přepisy a změny (a co jich je). I přesto mě to srazilo na dno.
Po půl roce mi zjistili rakovinu prsu. Následující rok jsem žila ze dne na den. Chemoterapie, operace, ozařování, ještě jedna operace.
Jsem po léčbě, cítím se dobře, ale vrátila se mi doba, kdy mi manžel strašně chybí. Fajn doba, na kterou jsme se těšili, trvala čtyři roky. Teď je to dva roky, co manžel zemřel, a nemůžu se s tím vyrovnat. I tehle příběh je vlastně jen výkřik, že to třeba pomůže přebolet. Nejsem sama, nejsem opuštěná, jsem jen strašně smutná.
Jana (psáno ve věku 66 let, dva roky po smrti manžela)