Trápí mě, že jsem s manželem nezůstala do poslední chvíle
Manžel mi zemřel před čtrnácti lety na nemoc, které se říká dlouhá a těžká. Trpím depresemi a lékařka mi tehdy řekla, že před ním nesmím plakat. V posledním týdnu jeho života jsem to už nezvládla.
Depresemi trpím od svých čtyřiceti let, léty se zhoršují. Myslím, že mne moje lékařka převedla přes to ošklivé období, kdy byl manžel nemocný, dobře. A abych podle její rady neplakala, tak jsem s ním mluvila málo.
Když manžela odvezli do nemocnice, řekl lékař, že mu zbývá ještě měsíc. Na pokoji nebyla ani židle. Byla tam jen postel a já sotva stojící na nohou. A to je to, co mne stále trápí - v domnění, že se zítra uvidíme, jsem odešla. Jenže on zemřel ve čtyři hodiny ráno, lékař mu dal zřejmě silnou dávku, aby se netrápil.
Měla jsem si tehdy k manželovi lehnout, když už nebylo kde sedět. Díky těm depresím se s tím nemohu vyrovnat, i když vím, že se na mne nezlobí. Jediné, co mě uklidňuje, je pocit, že už je spokojený, že už ho nic netrápí.
Manžel mě stále navštěvuje. Ze začátku to bylo intenzivní. Vyprávěl o tom, jak je spokojený, jaké tam plní úkoly a že nás všichni litují, že tu musíme být. Po trápení s nemocemi nás čeká doba bez nich, bez závisti, bez všeho nepříjemného. Přeji vám smíření se životem i se smrtí.
Miroslava (psáno ve věku 76 let)