Každého potká jiný osud, mně zbývá jen vzpomínat na lásku

V roce 2019 se manželovi vrátila po dvaceti letech těžká forma polyneuropatie. Ztratil cit v nohou i rukou. Díky dobré péči lékařů neurologické kliniky a rehabilatačního oddělení se dostal do formy, kdy jsme spolu mohli chodit na procházky a směl i řídit auto. Dosáhl toho hlavně poctivým cvičením, chůzí s chodítkem a francouzskými holemi i jízdou na rotopedu. Samozřejmě pomohla řada léků, absolvoval i léčbu v lázních.

Bohužel jedna lékařka přehlédla medikaci, kterou měl manžel nastavenou. Přidala mu lék, který způsobil veliký problém a manžel musel v době řádění covidu do nemocnice na krevní transfuzi. Po několika dnech byl propuštěn domů, cítil se dobře, ale za tři dny začal silně kašlat - nakazil se v nemocnici covidem. Protože měl těžší průběh, musel do té nemocnice zpět a tam po několika dnech zemřel. My vždy před covidem chránili sebe i okolí, ani dcery k nám nechodily, bohužel tak strašně to skončilo.

I když už jsme staří, měli jsme ještě své plány. Co bych dala za to, kdybychom mohli být s manželem o nějaký čas déle. Přestože uplynul nějaký čas, já jsem chodící troska, strašně se trápím. Mám hodné dcery a vnoučata, ale prázdné místo po manželovi nelze nikým nahradit. Samozřejmě každý jednou odejdeme, ale takový konec si můj muž nezasloužil.

Proto nemohu pochopit, ale ani nechci soudit tu paní, které je nyní dobře. Věřím, že neměla život lehký, ale mohla se rozhodnout jako mnoho jiných pro rozchod a ne si jen stěžovat. O tom, jaké manželství bude, rozhodují vždy oba. Přesto přeji paní Lídě klidné stáří. Každého potká jiný osud, mně zbývá jen vzpomínat na lásku a na to, jak moc pěkný byl život s ním a celou rodinou. A také být vděčná za hodné dcery a vnoučata, kterým tatínek a dědeček moc chybí.

Hana (psáno v roce 2023 ve věku 77 let)